Teoretický základ ageismu

Obyvatelstvo České republiky, tak jako i jiných zemí, stárne a blíží se k momentu, kdy v něm budou lidé nad 65 let tvořit téměř jednu čtvrtinu. Tato skutečnost se v období vrcholné modernity snoubí s dalšími změnami v sociální realitě na makro i mikro úrovni (globalizace, hodnotové změny, variabilita životních cyklů a stylů, individualizace rizik, konzumní kultura). I biologicky podmíněné stárnutí jedince a demografické stárnutí společnosti se v interakci s těmito novými skutečnostmi mění a některé změny samo determinuje. Stáří se stává multidimenzionálním prostorem, ve kterém se mísí sociální, ekonomické, kulturní a psychologické vlivy, a v němž se odehrává jedna z výjimečných a neopakovatelných zkušeností životního cyklu.

Jednou ze změn, které stáří v moderní společnosti doprovází, je výrazná změna jeho sociálního statusu. V moderní společnosti došlo ke snížení sociálního statusu stáří, mnohdy až na tak nízkou úroveň, že se začíná hovořit o diskriminaci seniorů z důvodů věku – ageismu.

Pojem ageismus poprvé použil americký psychiatr Robert Butler v roce 1968 v článku Washington Post v souvislosti se segregační bytovou politikou. V roce 1975 Butler ve své knize „Why Survive? Being Old in America“ pojem rozpracovává a v roce 1979 byl „ageismus“ poprvé zahrnut do slovníku „The American Heritage Dictionary of the English Language“. V sociální gerontologii se s konceptem však začíná intenzivněji pracovat až počátkem 90. let 20. století. Ke konci tohoto období se ageismus dostává i do diskurzu veřejného. Původní a dodnes pravděpodobně nejrozšířenější definice ageismu hovoří o procesu systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří (Butler 1975). Pojem bývá někdy opisován synonymem „věková diskriminace“ nebo „diskriminace na základě věku“.

Koncept ageismu se pomalu dostává i do českého odborného diskursu. Některá dílčí témata ageismu, jako jsou mýty a stereotypy o stáří, jsou zmiňována Haškovcovou (1989) a později také v brožuře Tošnerové (2002). Prvním pokusem o komplexnější představení fenoménu věkové diskriminace v českém kontextu je práce Vidovićové (2005), která definovala ageismus jako ideologii založenou na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu, manifestovanou skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci. (Pozn: Pojem ideologie používáme v kritickém smyslu jako soubor sdílených představ a názorů, jejichž smyslem je legitimizace zájmů dominantních skupin ve společnosti.) Přestože se problém věkové diskriminace týká různých věkových skupin, největší pozornost je v této souvislosti věnována seniorům, u nichž je dle dosud dostupných zjištění tato forma diskriminace více prevalentní a má významnější sociálně-psychologické i ekonomické důsledky než u kohort mladších.

Mezi dosud identifikované zdroje ageismu patří celá škála faktorů od individuálně podmíněných psychologických vlivů, jako např. strach ze smrti nebo nemoci, přes faktory podmíněné sociálně, např. modernizace, strukturální posun (Riley a Riley 1994), až po zdroje kulturní, jako jsou hodnotové systémy nebo mediální kultura (Palmore 1999).

Závažným tématem teorie ageismu jsou tzv. vícenásobná rizika. Vyjadřují ideu, že ageismus má tendenci se vyskytovat v kombinaci s dalšími formami diskriminace (např. Pampel 1998). Palmore (1999) ve svém výzkumu sledoval koincidenci vlivu diskriminace na základě pohlaví a rasy došel k závěru, že u některých sledovaných proměnných je ageismus silnější než rasismus nebo sexismus, u jiných je tomu naopak. Vidovićová (2005) na základě dat Kuchařové (2002) přítomnost vícenásobných rizik potvrdila i v českém prostředí.

Riley (et al. 1972, 1994 aj.) svým teoretickým přístupem k fenoménu věku v sociálních systémech a k věkové strukturaci životního cyklu položila základ vědeckého přístupu k ageismu jako ne pouze psychologickému nebo později politickému předmětu, ale především předmětu sociologickému. Význam věku je podtrhován zejména v tzv. věkových normách. Ty jsou obvykle chápány jako kolekce sociálních norem představujících pravidla pro chování vázané na určitý věk, a stejně jako jiné normy mají tři základní charakteristiky: jsou sdílené, jsou povinné (obsahují implicitní nebo explicitní sdělení „musíš“) a jsou podpořeny pozitivními nebo negativními sankcemi (např. Fry 2002, Lashbrook 2002, u Riley et al. 1972 opisováno jako age related expectations and sanctions). Věkové normy definují jak věkově-vhodné chování, tak každodenní činnosti a/nebo časování a následnost významných životních událostí, tj. tranzicí mezi sociálními rolemi (sňatek, rodičovství, důchod, ale i smrt). Teorie věkových norem však dosud nebyla s teorií ani výzkumem ageismu dostatečně provázána.

Dosavadní sporadický výzkum ageismu se zaměřoval především na kvantitativní popis vybraných forem věkové diskriminace (např. Help the Aged 2001, Palmore 2001), nikoliv na exploraci kvalitativních diferenciací fází životního cyklu nebo hlubší souvislosti ideologie věkových norem a jejich sankcí. Za částečnou výjimku lze považovat výzkum věkové identity Westerhofa a kolegů (2003).
Vidovićová (2005) ve spolupráci s Rabušicem provedla v roce 2003 první empirický výzkum na téma ageismu, kde ukázala, že problematika věkové diskriminace je v české společnosti živá, diskriminační techniky a instituce jsou identifikovatelné a individuální zkušenosti a reakce na věkově diskriminativní chování empiricky popsatelné. Hlavními oblastmi, kterým byla věnována pozornost, byl pracovní trh, populární kultura, otázky občanství a otázky důchodového a zdravotního systému. Zmiňovaný výzkum však pracoval se souborem, v němž byla populace starší 60 let podreprezentována a jeho výsledky tak nemají potřebnou vypovídající hodnotu. Výzkum replikoval vybrané otázky prvního empirického výzkumu ageismu publikovaného Palmorem (2001) a vedle vlastního měření postojů se zaměřil na identifikaci diskriminačních praktik, politik a opatření ve výše uvedených systémech a strukturách. Ve všech sledovaných oblastech byla přítomnost diskriminačních postojů populace a strukturálně-legislativních opatření dokumentována, i když s různou mírou intenzity.

Je-li ageismus zakořeněn uvnitř sociálních systémů, pak hovoříme o společnostech s tendencí k věkové segregaci, kde je chronologický věk považován za kritérium pro vstup, výstup nebo participaci na sociálních rolích (Uhlenberg 2000). Takové společnosti se nezřídka potýkají s plýtváním lidského potenciálu a jsou kritizovány pro omezování rovného přístupu k právům. Ekonomický a etický význam dopadu ageistických praktik, tj. zejména alokace zdrojů na základě věku klienta, v oblastech jako je sociální a zdravotní systém popisují např. Dey s Fraserem (2000) nebo Thompson (1997). Přestože je zdravotnictví a sociální systém pod největším tlakem perspektivně stárnoucích společností, je zde problematika věkové diskriminace téměř tabuizována. Naopak s jedním z nejexplicitnějších a nejlépe dokumentovaných projevů věkové diskriminace se můžeme setkat na pracovním trhu (Glover a Braine 2001; Chiu et. al 2001, Walker 2000 aj.). V důsledku nového zvýznamňování věku v rámci životního cyklu a (re)definice věkových norem a rolí se pod útokem ageismu ocitá i idea moderního občanství (Phillipson 2002).

Empirické zkoumání vyššího věku má řadu specifik (Jamieson, Victor 2002) a zejména kvantitativní výzkum věkové diskriminace skrývá mnohá úskalí. Gomez a Trierweiler (2001) ukazují, jak terminologie užitá ve výzkumných nástrojích významně ovlivňuje sebe-vyjádření zážitku diskriminace. Biggs (1993) argumentuje, že samotný výběr empirických metod pro výzkum ageismu může velmi zřetelně determinovat, zda bude teorie potvrzena a ageismus vysledován či nikoliv. Autor především kritizuje různé metody designu experimentu, ale také koncentraci výzkumů na postojová data, která neumožňuje zjistit, zda je ageismus reflektován ve skutečném, každodenním jednání. Na nesourodost postojů narazili i Vidovićová a Rabušic (2003) při srovnávání silně negativního hodnocení populačního stárnutí ČR a zároveň pozitivního přístupu k blízkým seniorům-příbuzným. Podle Biggse (1993) se jen málo výzkumů do té doby zaměřilo na vlastní zkušenost seniorů. Ty, které se o to pokusily, narazily při získávání přímých odpovědí na problém validity odpovědí, neboť stáří per se je relativní pojem. Řada seniorů nemusí sebe sama identifikovat jako oběť diskriminace na základě vyššího věku, neboť sami se necítí být „v letech“. Identifikovat ageismus pouze kvantitativními metodami tak bývá obtížné či nedostačující. Další z výtek na adresu dosud publikovaných výzkumů věkové diskriminace je nereflektovaný, paradoxně ageistický, předpoklad, že obětmi ageismu se stávají pouze senioři, a to senioři jako homogenní skupina. Přestože „vícenásobná rizika“ jsou v teorii dobře popsána, jen zlomek z empirických výzkumů hledá u obětí ageismu detailnější sociodemografické charakteristiky kromě jejich vyššího věku. Přitom můžeme reálně předpokládat, že různé skupiny osob (seniorů) budou věkovou diskriminací postihovány různým způsobem.

Koncept ageismu – věkové diskriminace je nesmírně obsáhlý a bohatý. Řada oblastí zůstává stále ještě neprobádána a množství kulturně determinovaných oblastí nebylo dosud v českém kontextu představeno. Domníváme se však, že důvodem není absence problému věkové diskriminace, ale spíše a právě neuvědomění si šíře a hloubky, s jakou je v naší společnosti zakořeněna. Inkluzivní společnost, jakou se snažíme společně vytvořit, si však již nemůže dovolit věkové bariéry přehlížet. Čím dříve se začneme problematikou ageismu zabývat, tím komplexněji se budeme moci připravit na nadcházející hluboké změny v demografické struktuře české společnosti.

Autorka: Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D, 2006